Historická období
Prozkoumejte klíčové epochy české historie a jejich význam
Pravěk (do 5. století n. l.)
Území dnešní České republiky bylo osídleno již v pravěku. Archeologické nálezy dokládají přítomnost lovců a sběračů už v paleolitu před více než 30 000 lety. Významným obdobím byl neolit, kdy došlo k přechodu na zemědělský způsob života. Území bylo postupně osídleno keltskými kmeny (4.-1. století př. n. l.), které zde vytvořily první státní útvary a položily základy řemeslné výroby. Na počátku našeho letopočtu přišly germánské kmeny, především Markomani a Kvádové, jejichž říše dosáhla vrcholu za krále Marobuda. Počátkem 5. století n. l. pak v souvislosti se stěhováním národů přicházejí na naše území první Slované.
Velkomoravská říše (9. století - počátek 10. století)
První významný státní útvar na našem území představovala Velkomoravská říše, která vznikla spojením slovanských kmenů v oblasti Moravy a západního Slovenska. Za vlády knížat Mojmíra, Rastislava a zejména Svatopluka se Velká Morava stala významnou politickou a kulturní silou ve střední Evropě. Klíčovou událostí bylo přijetí křesťanství a příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje v roce 863, kteří přinesli písmo (hlaholici) a položili základy slovanské liturgie a vzdělanosti. Velkomoravská říše zanikla na počátku 10. století pod náporem maďarských kmenů, ale její kulturní a státoprávní tradice významně ovlivnila další vývoj českých zemí.
Počátky českého státu (10. - 12. století)
Po pádu Velké Moravy se centrum slovanské státnosti přesouvá do Čech, kde vzniká přemyslovský stát. Za vlády knížete Václava (později svatořečeného) a jeho bratra Boleslava I. dochází k upevnění státu a rozšíření křesťanství. Boleslav I. položil základy státní správy a zajistil první hospodářský rozkvět země. Jeho syn Boleslav II. pak založil pražské biskupství, čímž zajistil církevní samostatnost českých zemí. Významným panovníkem byl také Břetislav I., který vydal první zákoník známý jako Břetislavova dekreta. V průběhu 12. století se české knížectví stále více začleňovalo do struktur Svaté říše římské, což vyvrcholilo v roce 1158, kdy císař Fridrich Barbarossa udělil Vladislavu II. královský titul (jako Vladislav I.).
Vrcholný středověk (13. - 14. století)
Období vrcholného středověku představovalo pro české země éru prosperity a významu. Za vlády posledních Přemyslovců, zejména Přemysla Otakara II. (zvaného "král železný a zlatý") a Václava II., dosáhl český stát největšího územního rozsahu a hospodářského rozkvětu. Docházelo k zakládání měst, rozvoji obchodu a řemesel. Po vymření Přemyslovců po meči nastoupila lucemburská dynastie, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Karel IV. (1346-1378). Za jeho vlády se Praha stala centrem Svaté říše římské, došlo k založení pražské univerzity (1348) a zahájení stavby katedrály sv. Víta. České království prožívalo "zlatý věk" a stalo se jednou z nejvýznamnějších evropských mocností. Karel IV. také nechal vystavět Karlův most a hrad Karlštejn, kam umístil říšské korunovační klenoty. Toto období znamenalo vrchol středověké kultury a vzdělanosti v českých zemích.
Husitství (15. století)
Počátek 15. století byl poznamenán náboženskou, sociální a národnostní krizí, která vyústila v husitské hnutí. Jan Hus, univerzitní mistr a kazatel, kritizoval poměry v církvi a požadoval její nápravu, za což byl v roce 1415 upálen na kostnickém koncilu. Jeho smrt vyvolala v českých zemích bouřlivou reakci, která přerostla v husitskou revoluci. Husité pod vedením Jana Žižky a později Prokopa Holého úspěšně odráželi křížové výpravy vyslané proti nim a díky revolučním vojenským taktikám (využití vozové hradby) se stali postrachem Evropy. Husitské války trvaly až do roku 1434, kdy umírnění husité (tzv. kališníci) porazili radikální husity (tábority) v bitvě u Lipan. Následně došlo v roce 1436 k uzavření tzv. basilejských kompaktát, které uznaly existenci kališnické církve a ukončily tak náboženské války. Husitství představovalo první reformační hnutí v Evropě a významně ovlivnilo náboženský a společenský vývoj v českých zemích i mimo ně.
Jagellonci a nástup Habsburků (1471-1620)
Po období správy země českým králem Jiřím z Poděbrad nastoupila na český trůn dynastie Jagellonců. Za vlády Vladislava Jagellonského a jeho syna Ludvíka došlo k posílení moci šlechty na úkor panovníka a měst, což bylo zakotveno ve Vladislavském zřízení zemském (1500). Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče (1526) nastoupili na český trůn Habsburkové, kteří jej s krátkou přestávkou drželi až do roku 1918. Ferdinand I. Habsburský započal proces centralizace moci a postupné začleňování českých zemí do habsburské monarchie. Českým stavům se dlouho dařilo udržet si značnou míru autonomie a náboženské svobody, což vyvrcholilo vydáním Rudolfova Majestátu v roce 1609, který zaručoval náboženskou svobodu. Rozpory mezi protestantskými stavy a katolickým panovníkem však nakonec vyústily v české stavovské povstání v roce 1618, které je považováno za počátek třicetileté války.
Doba pobělohorská (1620-1740)
Porážka českých stavů v bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620) znamenala zásadní zlom v českých dějinách. Následná poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí (21. června 1621) a vydání Obnoveného zřízení zemského (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) vedlo k posílení absolutistické moci panovníka, omezení stavovských práv a nastolení katolictví jako jediného povoleného náboženství. Došlo k rozsáhlé emigraci nekatolické inteligence a šlechty (včetně J. A. Komenského) a konfiskaci jejich majetku. Na druhou stranu znamenalo toto období rozkvět barokní kultury, která výrazně ovlivnila českou krajinu i umění. Třicetiletá válka (1618-1648) těžce poškodila české země, které ztratily až třetinu obyvatelstva. V následujícím období došlo k postupné germanizaci vyšších vrstev společnosti a omezení používání češtiny ve veřejném životě. Tradiční česká šlechta byla z velké části nahrazena novou, často cizího původu, která však postupně přijímala "zemský patriotismus" a identifikovala se s českými zeměmi.
Osvícenství a počátky národního obrození (1740-1848)
Období vlády Marie Terezie (1740-1780) a Josefa II. (1780-1790) bylo ve znamení osvícenských reforem, které modernizovaly státní správu, školství, armádu a hospodářství. Přestože tyto reformy směřovaly k centralizaci a germanizaci říše, paradoxně položily základy pro následný rozvoj českého národního hnutí. Zrušení nevolnictví (1781) umožnilo větší mobilitu obyvatelstva a rozvoj měst, povinná školní docházka zase přispěla ke zvýšení vzdělanosti širokých vrstev. Na počátku 19. století začíná tzv. národní obrození, kdy čeští vlastenci usilovali o kodifikaci moderního českého jazyka (Josef Dobrovský, Josef Jungmann) a jeho uplatnění v literatuře, vědě a postupně i veřejném životě. Vznikají první české vědecké a kulturní instituce jako Vlastenecké muzeum v Čechách (1818, dnes Národní muzeum) či Matice česká (1831). Zároveň dochází k formování českého politického programu, zejména díky historikovi Františku Palackému.
Od revoluce 1848 k první světové válce (1848-1914)
Revoluce v roce 1848 přinesla první formulaci moderních politických požadavků Čechů, včetně rovnoprávnosti českého a německého jazyka a větší autonomie českých zemí v rámci habsburské monarchie. Přestože revoluce byla nakonec potlačena, vedla k zásadním společenským změnám, jako bylo zrušení poddanství a feudálních závazků. V 60. letech 19. století nastalo období ústavních experimentů, které vyústilo v rakousko-uherské vyrovnání (1867), které však ignorovalo požadavky Čechů na podobné postavení. Následovalo období pasivní rezistence české politické reprezentace, vystřídané v 80. letech aktivní politikou, která dosáhla dílčích úspěchů v jazykové a školské oblasti. Konec 19. století byl ve znamení industrializace, která z českých zemí učinila průmyslové centrum monarchie. Vznikala početná česká střední třída a dělnické hnutí, formovaly se moderní politické strany. Česká společnost kulturně a hospodářsky prosperovala, politicky však narážela na limity rakousko-uherského uspořádání, což vedlo k postupnému formování myšlenky samostatného československého státu, zejména v kruzích kolem T. G. Masaryka.
První republika (1918-1938)
První světová válka (1914-1918) přinesla rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného Československa, které bylo oficiálně vyhlášeno 28. října 1918. První československá republika zahrnovala kromě českých zemí také Slovensko a Podkarpatskou Rus. V čele státu stanul jako prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který spolu s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem vedl za války zahraniční odboj. Československo se stalo parlamentní demokracií s pokrokovou ústavou a vyspělým sociálním zákonodárstvím. Hospodářsky patřilo k nejvyspělejším státům Evropy s rozvinutým průmyslem, zejména ve zbrojním, strojírenském a sklářském odvětví. Kulturně zažívala první republika nebývalý rozkvět, Praha se stala významným evropským centrem umění a vzdělanosti. Úspěšný rozvoj státu byl však komplikován národnostními problémy, zejména napětím mezi Čechy a početnou německou menšinou, která se koncentrovala v pohraničních oblastech. Světová hospodářská krize ve 30. letech a nástup nacismu v Německu vedly k destabilizaci situace, která vyvrcholila Mnichovskou dohodou v září 1938 a odstoupením pohraničních oblastí Německu.
Druhá světová válka (1939-1945)
Po Mnichovské dohodě a odstoupení Sudet následovala v březnu 1939 okupace zbytku českých zemí nacistickým Německem a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Slovensko se odtrhlo a vytvořilo formálně samostatný loutkový stát spolupracující s nacistickým Německem. Období protektorátu bylo charakterizováno tvrdým potlačováním českého národního života, perzekucí odpůrců režimu a židovského obyvatelstva. Významným aktem odporu byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, který provedli českoslovenští parašutisté vyslaní z Londýna. Následné represe vyvrcholily vyhlazením obcí Lidice a Ležáky. Během války vznikl domácí i zahraniční odboj, v jehož čele stála exilová vláda v Londýně vedená Edvardem Benešem. Na konci války, v květnu 1945, vypuklo Pražské povstání a české země byly osvobozeny spojeneckými vojsky (americkou a Rudou armádou). Druhá světová válka znamenala pro české země obrovské lidské i materiální ztráty a zásadně změnila jejich etnické složení v důsledku holocaustu a následného odsunu německého obyvatelstva.
Komunistický režim (1948-1989)
Po skončení druhé světové války bylo Československo obnoveno v předmnichovských hranicích, avšak bez Podkarpatské Rusi, která připadla Sovětskému svazu. V obnoveném státě došlo k významným sociálním a ekonomickým změnám, včetně znárodnění velkého průmyslu a pozemkové reformy. Po únoru 1948, kdy se k moci dostala Komunistická strana Československa, byl nastolen totalitní režim sovětského typu. Následovalo období politických procesů, kolektivizace zemědělství a centrálně řízeného hospodářství. Určité uvolnění politických a kulturních poměrů nastalo v 60. letech, což vyvrcholilo tzv. Pražským jarem 1968 a pokusem o "socialismus s lidskou tváří" pod vedením Alexandra Dubčeka. Tento demokratizační proces byl násilně ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Následovalo období tzv. normalizace, charakterizované návratem k tuhému centralismu, čistkami v komunistické straně a společnosti a potlačováním občanských svobod. Proti režimu se formoval disent, jehož nejvýznamnějším projevem byla Charta 77. Komunistický režim se v Československu zhroutil v listopadu 1989 v důsledku tzv. sametové revoluce.
Novodobá česká historie (od roku 1989)
Po sametové revoluci v listopadu 1989 nastala v Československu éra politické a ekonomické transformace. Proběhly svobodné volby, začala privatizace státního majetku a byly zavedeny demokratické instituce. V čele státu stanul jako prezident disident a spisovatel Václav Havel. K 1. lednu 1993 došlo k pokojnému rozdělení Československa na dva samostatné státy - Českou republiku a Slovenskou republiku. Česká republika se následně integrovala do západních struktur - v roce 1999 vstoupila do NATO a v roce 2004 do Evropské unie. Zároveň probíhala ekonomická transformace, která přinesla jak úspěchy (nízká nezaměstnanost, ekonomický růst), tak i problémy (korupce, ekonomická nerovnost). Politicky se Česká republika vyvinula v stabilní parlamentní demokracii, která však čelí výzvám jako je polarizace společnosti, populismus či euroskepticismus. Významným milníkem byl také vstup do Schengenského prostoru v roce 2007 a přijetí eura, které je plánováno v budoucnosti. Česká republika je dnes moderním evropským státem s vyspělou ekonomikou, kvalitním vzdělávacím systémem a bohatým kulturním životem, který navazuje na svou bohatou historickou tradici.
Chcete se dozvědět více?
Prozkoumejte naši sekci o slavných osobnostech českých dějin nebo nás kontaktujte s vašimi dotazy.